Život je křehký, připomíná mi to jizva na hrudníku
Jmenuji se Anna a pocházím z Prahy. Vystudovala jsem diplomacii, deset let jsem pracovala v nadnárodních společnostech, chvíli učila na základní škole a nyní se věnuji naší rodinné firmě. S manželem máme tři děti. Celý život mě provází sport, dříve závodně basketbal, v dospělosti triatlon, při kterém jsem zvládla i náročný závod Ironman.
O tom, že trpím rakovinou, jsem se dozvěděla během těhotenství. Ve čtyři a půl měsících jsem začala intenzivně kašlat a na hrudníku mi vyrostla boule. Po dalších dvou měsících se paní doktorce nelíbily mé výsledky krve a po opakování testů mě poslala rovnou do nemocnice.
Nepříjemná vyšetření a šokující diagnóza
Hned první vyšetření odhalilo nádor. Nebylo to sice bolestivé, ale spíše děsivé na pohled, kdy mi dlouhou jehlou přes vpich na krku odebírali vzorek. Bylo mi jasné, že je něco špatně, protože na oddělení rizikového těhotenství jsem putovala se zalepenou obálkou, která nevěštila nic dobrého.
Hned druhý den mi oznámili diagnózu s tím, že se ještě čeká na upřesnění stádia nemoci, a následně jsem absolvovala magnetickou rezonanci. Diagnóza zněla Hodgkinův lymfom.
Nerada na tuto dobu vzpomínám. Celý svůj život spoléhám na svou silnou mysl a odolné tělo, ale v těchto chvílích jsem musela jen čekat, co doktoři vymyslí, a do toho všeho jsem měla v břiše miminko v sedmém a půl měsíci.
Předčasný porod a zahájení náročné léčby
Bylo nutné okamžitě ukončit těhotenství, abych mohla nastoupit na plánovanou léčbu. Dcera Barunka se díky tomu narodila o šest týdnů před termínem, díky Bohu v perfektní kondici, jen s nižší porodní váhou. Kojit jsem ji bohužel kvůli chemoterapii nemohla.
Samotná chemoterapie začala tři týdny po porodu, proběhly čtyři cykly a trvala přibližně dva měsíce. Snášela jsem ji bez problémů, pouze mi vypadaly vlasy a v důsledku užívání kortikoidů jsem měla naduté tváře.
Poté následovaly tři týdny ozařování v protonovém centru, které jsem snášela podstatně hůře. Měla jsem velmi podrážděné sliznice v krku a hltanu a celé týdny jsem přežívala prakticky jen na sladkých nápojích, protože jíst tuhou stravu bylo skoro nemožné.
Opora v rodině a vzkaz dalším ženám
Velmi silnou oporou mi byl manžel. Už v nemocnici za mnou chodil každý večer hrát stolní hry, jako by se nechumelilo. Během léčby si pak upravil pracovní režim, abychom péči o čerstvě narozenou dceru zvládli úplně sami.
Podpořily mě i kamarádky, rodiče a brácha. Ačkoliv byli všichni podobně jako já šokováni, snažili jsme se to nedávat najevo. Zpětně mě trochu mrzí, že jsem si nemohla začátky mateřství s dcerou užít tak, jak bych chtěla, ale nemoc jsem za pomoci rodiny naštěstí brzy porazila.
Na památku mi na hrudníku zbyla jedna velká jizva, která mě každý den u zrcadla zdraví a neustále mi připomíná, jak moc je život křehký.
Ženám v podobné situaci vzkazuji, ať bojují, protože nemoc se porazit dá. Pozitivní mysl a víra ve vítězství je na této pouti naprosto nezbytná. Pečujte o sebe, choďte na pravidelné kontroly, sportujte a věřte ve světlé zítřky.