Příběh Radky: I přes rakovinu v těhotenství se dnes cítím skvěle.
Dnes, v roce 2026, je mi skoro padesát. Žiju se svým mužem a synem na vesnici a pracuji jako terapeutka v nezisku. Možná to zní překvapivě, ale právě teď se cítím nejlépe za celý svůj život – na těle i na duši. Ne proto, že by byl můj příběh jednoduchý. Spíš proto, že jsem se s ním postupně naučila žít.
Na dítě jsem čekala dlouho. Když se to konečně povedlo, radost byla opatrná, navíc brzy dostala hlubší trhliny. Při první kontrole lékař objevil změny na děložním čípku. Na jiné klinice, kam mě lékař odeslal, mě poslali domů s tím, že to tělo zvládne. Nezvládlo. Když jsem se dostala na onkogynekologii, nádor už byl velký jako vejce. Dnes si někdy říkám, co by se stalo, kdybych šla jinam dřív. Tehdy jsem ale prostě věřila a čekala.
Začátek boje o dva životy
Co na tom všem bylo nejtěžší? Pro mě to byla nejistota. Čekání na výsledky magnetické rezonance bylo skoro nesnesitelné. Nedokázala jsem sedět ani ležet, chodila jsem po okolí nemocnice a snažila se aspoň na chvíli necítit jako pacient.
Když mi profesor sdělil diagnózu, přišla zvláštní úleva. Najednou jsem věděla, proti čemu stojím a že existuje plán, jak bojovat a jak dát šanci nejen sobě, ale i dítěti. O pár dní později už jsem dostávala první chemoterapii. Tenkrát půlkilové miminko rostlo dál, i když mi do žil kapala léčba. Tělo ženy dokáže být neuvěřitelně silné.
Uzavření do sebe a zpracování strachu
Jak se s tím dá psychicky fungovat? Upřímně – není na to univerzální rada. Ve mně se střídal strach, naděje i zvláštní otupění. Navenek jsem držela, uvnitř to bylo jiné. Prostě nahoru a dolů. Postupně jsem se od emocí trochu odpojila a ke konci těhotenství jsem nebyla schopná dočíst knihu. Zůstaly jen jednoduché hry v mobilu, třeba pasiáns – můj malý způsob, jak zaměstnat mozek a přečkat čas do porodu.
Diagnózu jsem samozřejmě řekla svým nejbližším. A i když to zní zvláštně, měla jsem v sobě stud. Hodně mi pomohla vlastní psychoterapie – prostor, kde mohlo zaznít všechno. Strach, že umřu. Obavy o dítě. Nic z toho se nakonec nenaplnilo, ale tehdy to bylo velmi reálné.
Komplikace v těhotenství a úspěšná léčba
Po první chemoterapii se nádor zmenšil o polovinu. To byla obrovská vzpruha. S postupující léčbou ale tělo dostávalo zabrat. Přišla anémie, únava, a další komplikace v těhotenství. Porod proběhl plánovaně o měsíc dřív císařským řezem. Syn se narodil zdravý, i když jen dvoukilový. Nádor byl pryč.
Zdá se, že mohl následovat happy end. Ale paradoxně právě potom přišly další těžké chvíle. Když všechno trochu poleví, emoce si najdou cestu. Měla jsem strach z návratu nemoci. Do toho se mi projevil lymfedém a chodila jsem na ozařování, prostě toho bylo dost… Trvalo to, ale čas postupně vrátil důvěru v tělo i v život.
Nové priority
Jestli mě tato zkušenost změnila? Ano. Ale ne ze dne na den. Spíš postupně. Získala jsem větší odvahu jít za tím, co mi dává smysl. Přestala jsem tolik odkládat věci „na někdy“. Dnes vidím, co mi to dalo zpátky.
Za důležité považuji také nezapomínat na partnery. Ti často drží víc, než je vidět, a jejich vlastní prožívání zůstává stranou. Přitom i oni potřebují prostor, péči a možnost to celé unést po svém.
Pokud vás čeká těžká zpráva, vezměte si někoho s sebou. Nejen kvůli informacím – ty se v takové chvíli snadno rozplynou nebo zkreslí a na otázky nezbyde čas ani pomyšlení, ale také kvůli opoře. Protože i když si každý svým příběhem prochází sám, sdílený je o něco snesitelnější.