Děti pro mě byly tím největším motorem
Jmenuji se Markéta, nyní v roce 2026 je mi 40 let a jsem maminkou dvou synů, Olivera a Roberta. Zpočátku jsem velmi tlačila na to, abych založila rodinu, ale lékařky mi sdělily, že neovuluji. Docházela jsem na reprodukční kliniku a píchala si hormony.
Navzdory informacím v příbalovém letáku o zvýšeném riziku rakoviny prsu jsem to kvůli své touze po dítěti neřešila. Nakonec se zjistilo, že ovuluji v jiný den a přirozeně jsem otěhotněla. Při kojení z jednoho prsu se mi nedařilo a nahmatala jsem si bouli, kterou jsem však považovala jen za ztuhlé mléko a nechala to být.
Tvrdá diagnóza a radikální operace
Zhruba rok po prvním porodu jsem otěhotněla podruhé a tehdy jsem si v podpaží nahmatala kuličku. Na začátku čtvrtého měsíce jsem s tím jela do mamacentra, kde mě rovnou poslali na sono a biopsii. Zprávu o tom, že mám rakovinu, mi velmi necitlivým způsobem sdělil jeden ze zdravotníků a následně mě odeslali na Vinohrady do péče profesora Halašky.
Operovala mě a v následné péči měla paní doktorka Marie Bendová, která ke mně přistupovala velice profesionálně a lidsky. Jsme v kontaktu dodnes, stále má zájem o můj zdravotní stav a vždy s ní mohu cokoliv konzultovat.
Původně jsem nastupovala na operaci s tím, že mi odstraní kus prsu, ale objevily se další nádory, takže mi hned druhý den museli odebrat prso celé. Následovalo pět chemoterapií před porodem a jedna po něm. Plánovaný porod císařským řezem proběhl v pohodě a malý byl skvělý.
Vnitřní boj a odpor k lítosti
Celé mě to psychicky semlelo až při odstraňování druhého prsa a následných operacích. Dlouho jsem se snažila držet a brala to jako oběť, abych tu zůstala pro rodinu, ale stejně mě to doběhlo. Děti pro mě byly největším motorem a nikdy jsem nechtěla, aby byly poznamenané tím, že jsem nemocná. V době první léčby byly na pochopení situace ještě malé. Z té doby nemám ani žádné fotografie.
Vadilo mi, když mě lidé litovali, úplně jsem je za to nesnášela – a tak jsem o tom raději nemluvila vůbec. Po dvou letech od léčby jsem podstoupila operaci pro vložení implantátů. Fyzicky to pro mě byla ze všech operací ta nejhorší, měla jsem pocit, jako by na mě spadl betonový kvádr, ale paradoxně mě právě tento zákrok psychicky vrátil zpátky do klidu.
Naučit se myslet i na sebe a síla prevence
Uvědomila jsem si, jak je to všechno blízko, když po třech měsících zemřela pacientka, se kterou jsem ležela v nemocnici. I když si člověk myslí, že to už má za sebou, zase se může něco pokazit. Naučila jsem se být sobecká, umět odjet s kamarádkami na víkend a pochopit, že tu nemusím být vždycky jen pro všechny ostatní.
V prosinci 2024 mi byla oznámena druhá diagnóza. Ale vzhledem k tomu, že jsem nosička genetické mutace BRCA a chodím na pravidelné kontroly, přišlo se na nemoc brzy a bylo možné ji zcela vyléčit. Tentokrát už děti věděly úplně vše a byly mi obrovskou oporou. Já jsem se jako máma snažila celou léčbu fungovat, i když mi bylo fyzicky zle, aby se o mě nebály. V celé této zkušenosti pro mě děti byly a stále zůstávají tím největším motorem.