Přála jsem si jen žít a porodit zdravého syna
Jmenuji se Veronika, je mi 40 let a pracuji jako lékařka v soukromé ambulanci. Společně s manželem a dvěma syny žijeme na vesnici, rádi cestujeme a sportujeme. Když mi bylo třicet let, vdala jsem se, plánovali jsme rodinu a tou dobou jsem žila naplno s přesvědčením, že zvládnu naprosto vše.
Po návratu z Vietnamu a přechození pneumonie jsem si nahmatala bolestivou bulku v prsu. Prvotní ultrazvuk nic podezřelého neukázal a já navíc zjistila, že jsem těhotná, následně byl nález uzavřen jako nezhoubný fibroadenom. Věnovala jsem se intenzivně atestační práci a až bezprostředně po její obhajobě jsem šla na další kontrolu.
Výraz lékařky provádějící ultrazvuk nezapomenu, rovnou mi provedla biopsii a za tři dny mi lékař telefonicky sdělil nález invazivního duktálního karcinomu. Cestu domů si nepamatuji, byla jsem zalitá v slzách.
Vyčerpávající čekání a obavy o rodinu
Nacházela jsem se již ve třetím měsíci těhotenství a nabízela se interrupce, nebo péče profesora Halašky, kterého jsem ještě ten den e-mailem kontaktovala. Následovalo zjišťování, zda se nemoc nerozšířila dále do těla. Protože CT by plod zatížilo zářením, podstoupila jsem v Plzni celotělovou magnetickou rezonanci.
Čas do vyšetření a čekání na výsledky byl psychicky nesmírně vyčerpávající a nekonečný. Nejčastěji mě napadalo, zda já i dítě přežijeme, a přemýšlela jsem, zda se manžel zvládne postarat, pokud zemřu já. V tu chvíli mi bylo lhostejné, že přijdu o vlasy nebo prsa, přála jsem si jen žít a porodit zdravého syna.
Rezonance naštěstí další ložiska neprokázala a strážného anděla darovaného kamarádkou v den cesty na vyšetření, jsem během terapie nesundala z krku.
Chemoterapie na Štědrý den a strach z neznámého
O své nemoci jsem mluvila otevřeně se všemi s výjimkou babičky. Občas jsem probrečela celý večer, abych ulevila emocím, ale v tomto stavu mě viděl pouze manžel a zřídkakdy rodiče, před kterými jsem chtěla zůstat silná.
Podstoupila jsem mastektomii, rána překvapivě bolela jen minimálně a uzliny byly naštěstí negativní. Následovaly chemoterapie (AC, taxany), které kvůli graviditě a nutnosti vyšetřování průtoku krve mozkovými cévami plodu probíhaly za hospitalizace.
Při první dávce taxanů se však objevily bolesti břicha charakteru kontrakcí a kvůli riziku předčasného porodu mě převezli sanitkou k Apolináři. Na Štědrý den mě pro příznivý nález pustili domů. Ale návrat k původní chemoterapii (AC) mou psychiku opět rozkolísal a vyvolal nejistotu, zda bude léčba dostatečně účinná.
Krásný dar po nekonečné nejistotě
Po ukončení terapie přišel neskutečně těžký moment rozhodování ohledně následného ozařování. Nakonec jsme dospěli k závěru, že ho nepodstoupím, i když jsem pak trávila noci úvahami, zda by to pro prevenci návratu nemoci nebylo bezpečnější.
Několik týdnů po poslední chemoterapii se mi císařským řezem narodil zdravý syn Martin, což byl po měsících nejistoty ten nejkrásnější dar. Dnes vím, že je klíčové věřit lékařům a nečíst studie a statistiky, ze kterých člověk upadá do zbytečného stresu a paniky.
S překonáním těžkostí mi pomáhala rodina, přátelé, a i když v komunikaci s nimi byla zpočátku znát nejistota, sdílení jejich všedních starostí mě dokázalo rozptýlit. Hledala jsem drobná pozitiva, stále plánovala budoucnost, vystřídala čtyři různé paruky a nová, pevná prsa pro mě po rekonstrukci byla milou satisfakcí.
Zázraky se dějí, ale důležitá je prevence
Dnes se na život dívám především s vděkem, protože ne každý dostane druhou šanci. Tři roky po ukončení léčby se mi narodil druhý syn, což vnímám tak, že zázraky se zkrátka dějí. Povahou jsem stále perfekcionistka, ale učím se říkat „ne“ a vnímám vymezení času pro sebe jako prioritu.
Všem mladým ženám chci apelovat na to, aby nenechávaly prevenci jen na lékařích, protože samy znají svá těla nejlépe. Pokud si něco nahmatáte, neotálejte s vyšetřením, bohužel u nás zatím chybí screeningový program pro ženy pod 45 let.
Děkuji týmu profesora Halašky za možnost být mámou a s každou svíčkou na dortu prvorozeného syna současně oslavovat další rok svého života.
